Hrajeme s bráchou fotbal, jsme dvojčata, a tak si nás podle vzhledu i podle lásky k pivu dost pletou. Na hřišti je však už poznat rozdíl, zatímco bratr je považován za jednoho z těch neprostupných obránců, já se snažím hru tvořit. Jelikož jsme oba již ve věku, kdy fotbalisté uvažují o konci kariéry, tak jsme profesionální fotbal pověsili na hřebík a věnujeme se novým povoláním.
Už každý sám.
Chuť na vychlazené pivo po skvělém fotbálku však zůstává, a tak hrajeme pro zábavu ve vesnici, kde brácha bydlí a já to mám pár kilometrů. Tu sobotu nás v příštím kole čekalo zajímavé derby nejen proto, že jsme hráli právě s vesnicí mého současného bydliště, ale i díky tomu, že za ni nastupuje můj soused a náš dlouholetý spoluhráč a kamarád Karel.
Karel měl na hřišti ještě jinou roli než my, byl to totiž čistý střelec a že by v nějakém zápase neskóroval, to si nepamatují ani ti nejstarší fanoušci ze širého okolí. Tentokrát však byl můj bratr Adam rozhodnutý mu v tom zabránit za každou cenu. Prostě klasicky vyhecovaný zápas, ze kterého bylo už před zápasem jasné, že možná nepadne moc gólů, ale padne po něm moc beček piva.
A skutečně, zápas byl vyhecovaný jako málokdy a i když jsme se mezi sebou velmi dobře znali, po pár minutách bylo jasné, že oba týmy spolu dnes v jedné hospodě nezasednou.
Bráchovy souboje s Karlem se z tohoto válečného stavu zpočátku spíš vymykaly, Karel byl prostě dobře přikrytý Adamovou nekompromisní, ale čistou hrou. Dokonce jsem uslyšel přátelské špičkování, že brácha má u Karla basu dvanáctky Rebela, když jej uhlídá a nedovolí mu vstřelit gól. Pak se však i tady stalo něco, co se stát nemělo. Asi po hodině hry šel do jednoho ze soubojů Karel trochu tvrději než jindy a odneslo to bráchovo koleno.
Musel střídat a my bez něj dostali dva góly (hádejte od koho?) a 0:2 prohráli. Zápas se už dohrával v podstatě v nepřetržitých hádkách, když většina našich spoluhráčů neunesla, že nám soupeř zranil největší oporu. Přestože jsme se s Adamem snažili kluky uklidňovat, bylo to marné a soupeř odjel domů téměř bez rozloučení, natož aby došlo k přátelskému posezení u pěnivého moku.
My jsme se po zápase pochopitelně přesunuli do klubové hospůdky, kde pivo našeho hostinského chutnalo snad ještě víc, než kdybychom vyhráli. Po pár minutách a především pár jedenáctkách jako křen jsme už měli náladu zpět a mě v tu chvíli nejvíc zajímalo bratrovo koleno. Seděl smutný, že se nepovedlo to, co bylo na dosah, ale koleno se mu za použití nefiltrovaného chmelového balzámu zázračně spravovalo.
Řekl jsem si, že musím zavolat Karlovi. Což jsem udělal zrovna ve chvíli, kdy náš hospodský roku zrovna narazil další 30 litrový sud piva s blahodárným účinkem. Zrovna když mi to Karel zvedl, spokojeně zasyčelo spásné chladicí zařízení tak silně, že se toho v telefonu Karel málem lekl. Hned se mě zeptal na bráchovo koleno a byl rád, že je mému dvojčeti líp.
Dozvěděl jsem se od něj však, že když dojeli do naší dědiny, hospoda už měla zavřeno, neboť se zápas protáhl kvůli zraněním a hádkám a jejich hospodský si asi myslel, že kluci zůstali na pivo s námi. A jelikož si v autobuse všichni dali po štamprlce, nebyl nikdo, kdo by mohl nastalou pivní krizi vyřešit třeba tím, že by pro nějaká piva někam zajel. Toho se hned chytl náš kapitán Luďa, vzal si Karla k telefonu a škodolibě mu začal popisovat, jaké krásně voňavé, chutné pivo s bohatou pěnou a zlatavou barvou pijeme a kolik ho má náš hospodský ještě ve sklepě.
A taky mu tím vysvětloval, že dnešním vítězem jsme tedy my, spokojeně sedící u piva a ne oni, smutně postávající na návsi s jedním zpola vypitým půllitrem lihoviny. To už za břicho se popadající se brácha nevydržel, vzal si Karla na ucho a řekl mu, ať přijedou za námi, že za nimi posílá jedno vícemístné auto ze stáje své autodopravy. A tak se nakonec stali vítězi zápasu úplně všichni, včetně hostinského Mildy, který ohlásil rekordní spotřebu piva za den. Bráchovi se noha taky plně uzdravila a v jarní odvetě jsme našemu největšímu rivalovi uštědřili stejnou porážku 2:0, když druhou brankou jistil vítězství sváteční střelec Adam z penalty.
První gól jsem naštěstí nedal já, protože by mě místní asi sežrali a pivo by si se mnou už dali. Jestli došlo i ten den na Mildův výčepní rekord ve spotřebě piva nevím, jen to, že se ten den nikdo nezranil a my byli tentokrát se soupeřem největší kamarádi.