Pivní novinky, Strana 2

Když muž vstupuje do padesátky, stává se důležitým milníkem v jeho životě. Pro mnoho mužů je toto období, kdy začínají přemýšlet o své životní cestě a budoucnosti. Proto je důležité projevit jim náležitou pozornost a poděkování za jejich přítomnost v našem životě. Pokud se chystáte dát dárek k 50 pro muže, který má rád pivo, může být degustace kvalitních českých piv a pivních pochutin skvělým zážitkem, který mu zůstane v paměti na celý život.

Dárek k 50 pro muže? Darujte zážitek - degustaci kvalitních českých piv a pivních pochutin.

Pivo je pro mnoho mužů oblíbeným nápojem a degustace piva jako dárek k 50 pro muže může být skvělým způsobem, jak oslavit tuto důležitou příležitost. Kvalitní české pivo je světově proslulé a nabízí širokou škálu chuťových zážitků. Navíc degustace piva umožňuje nejen ochutnávat různé druhy piva, ale také se dozvědět více o jeho výrobě, způsobu skladování a dalších zajímavých informacích.

Staří Římané říkali "in vino veritas", což znamená, že víně nemůžeme lhát. A to platí i o pivě. Pivo je nápoj, který si užívají tisíce let a v České republice má dokonce své vlastní místo v kultuře a historii. Pokud hledáte dárek k 50 pro muže, který miluje pivo, není nic lepšího, než mu darovat degustaci kvalitních českých piv a pivních pochutin.

Co můžete očekávat při degustaci piva?

Degustace piva je skvělý způsob, jak prozkoumat různé druhy piva a objevit nové chutě a vůně. Při degustaci piva si můžete užívat mnoho zábavy a učit se o pivu více, než jste si kdy dokázali představit. Zážitek z degustace piva je většinou spojen s určitým rituálem a je to něco, co můžete sdílet s ostatními.

Jak probíhá degustace piva?

Degustace piva se většinou provádí v malých skupinkách a zahrnuje ochutnávání různých druhů piva. Pivovar nebo odborník vás provede procesem ochutnávání a vysvětlí vám jednotlivé typy piv a jak je správně degustovat. Během degustace se naučíte rozlišovat jednotlivé vůně, chutě a barvy piv a také se dozvíte zajímavé informace o historii pivovarnictví, výrobě piva a jeho složení.

Zelené pivo možná není to první, co vás napadne, když se řekne české pivo, ale je to jedinečný a osvěžující kousek klasiky. Zelené pivo se svou zářivě zelenou barvou musí ochutnat každý, kdo navštíví Českou republiku. V tomto dokonalém průvodci prozkoumáme historii, proces vaření a kulturní význam tohoto nekonvenčního piva. 

Co je zelené pivo?

Zelené pivo, známé také jako Světlý Ležák Špenátový (Špenátový ležák), je zelené pivo vyrobené přidáním špenátu do procesu vaření. Vznikne tak jedinečná zelená barva, která jistě zaujme. Nenechte se však zmást barvou – chuť je stále jako u klasického českého ležáku.

Historie zeleného piva

Původ zeleného piva je nejasný, ale předpokládá se, že pochází z moravské oblasti České republiky. Pivo bylo poprvé uvařeno v 16. století a byl oblíbeným nápojem mezi farmáři, kteří používali špenát k dobarvování piva.

Na počátku 20. století si pivo získalo oblibu v Praze, kde se prodávalo jako novinka. Od té doby se stal stálicí v mnoha českých hospodách a baví ho místní i turisté.

Jak se zelené pivo vyrábí?

Proces vaření zeleného piva je podobný jako u klasického českého ležáku. Hlavním rozdílem je přidání špenátu do kaše. Špenát se uvaří a rozmixuje na kaši a poté se přidá do kaše spolu se sladovým ječmenem a vodou.

Po dokončení rmutu se mladina přemístí do varného kotle, kde se vaří s chmelem. Pivo je poté ochlazeno, fermentováno a upraveno před tím, než je připraveno k podávání.

Kulturní význam zeleného piva

Zelené pivo se stalo symbolem české kultury a tradice. Často se podává během zvláštních událostí a svátků, jako je den svatého Patrika a Velikonoce. Pivo je oblíbeným nápojem také v letních měsících, kdy zelená barva doplňuje teplé počasí.

Mnoho Čechů je na své zelené pivo hrdé a často se používá k předvedení pivovarnické odbornosti země. Pivo si také získalo mezinárodní uznání a bylo uváděno na pivních festivalech a soutěžích po celém světě.

Kde koupit zelené pivo

Zelené pivo najdete ve většině českých hospod a pivovarů. Online lze koupit Zelené pivo zde.

Je zelené pivo bezpečné k pití?
Ano, zelené pivo je bezpečné pít. Špenát použitý v procesu vaření piva je vařený a pasírovaný, což eliminuje veškeré škodlivé bakterie.

Chutná zelené pivo jako špenát?
Ne, zelené pivo nechutná jako špenát. Špenát se používá pouze k dobarvení piva a neovlivňuje chuť.

Pracuji jako programátor, či chcete-li ajťák. V jedné firmě, která si dlouhodobě vede slušně, a tak přestože finančně to není žádná hitparáda, jsem spokojen.

Spokojenost pramení i z toho, že je nás v naší pobočce jen pět, samí chlapi a prakticky všichni stejné krevní skupiny. Sport, rock, ženy a nejsilnějším jmenovatelem je pivo. Jelikož jsme všichni vývojáři a prakticky s klienty nejednáme, mohla u nás na pracovišti vždy panovat výborná nálada, většinou podpořena pivem v plechu, občas v PET láhvi.

Všichni milovníci piva poctivého, hutného a řízného jako křen. Po celá léta bylo vše v pohodě, až do doby, kdy se majiteli asi zdálo, že náš šéf Zdeňa je šéfem už dlouho, a tak jej odvolal. Zdenda se nemusel bát, vedle svých skutečných šéfovských schopností a vysoké komunikativnosti byl i uznávanou veličinou v oboru IT a okamžitě po něm sáhla jiná, konkurenční firma, kde se dnes má stejně dobře, či dokonce ještě lépe jako předtím u nás.

Zůstala po něm jen díra lidská, v naší partě byl přece jen nezanedbatelnou součástí. Při pivních dýcháncích byl pravidelnou oporou týmu. To jsme však netušili, koho nám majitel dosadí na jeho místo. Šok nastal téměř okamžitě, když se s majitelem ve dveřích nový ředitel objevil. Na první pohled nesympatický týpek, střih politika kladoucího věnce. Že pro nás nebude mít žádné pochopení, jsme poznali už při prvním sezení, kdy ač ředitel, tak si s námi podřízenými dal úplně v pohodě kávu. A přinesl zákusky, samozřejmě z firemního rozpočtu, který nám ponejvíce sloužil k tomu, že jsme si dvakrát do roka „ udělali“ bečku. Na dotaz našeho kulturního referenta (ten má pivo na starosti) Radima Lukáše, zda má pan ředitel Pasker rád pivo, se tento ředitel tělem i duší zatvářil znechuceně a řekl, že on alkoholické nápoje zásadně nepije.

Nějakou dobu jsme ještě zkoušeli vést dosavadní pracovní život a v práci si pro vyšší kreativitu to pivo spolu nadále dávali. Zcela jsme ale opustili sortiment lahvového piva, které jak známo cinká a my na sebe nechtěli, v ředitelně věčně zavřeného ředitele zbytečně upozorňovat. Ředitel Richard totiž trávil čas dvěma způsoby. Buď ježděním mezi dvěma pobočkami asi sto kilometrů od sebe vzdálenými, anebo telefonováním z jedné pobočky na druhou, téměř hermetivky uzavřen ve své kanceláři. Jeho jednání bylo málokdy osobní, většinou vše řešil telefonem, osobního jednání se bál, byl v něm nejistý.

Po několika dnech jsme učinili další zjištění. Tento tvor měl vystudovánu nějakou rekreologii a volný čas jen jako střední školu a nejen, že nebyl vysokoškolák, ale neměl o IT ani pojetí. Celá jeho komunikace s námi byla jen o prázdných frázích a veškerou odbornou řídicí stránku předal největšímu odborníkovi v našich řadách, Čeňku Trojanovi, který byl navíc tak slušný, že jej nikdy neposlal - víte kam a vše odborné za něj zpracovával sám. Jednou nám bylo z pěti metrů vzdálené kanceláře mailem sděleno, že rodilý ředitel za chvíli odjíždí na brněnskou pobočku a dnes jej už neuvidíme. Tuto smutnou zprávu jsme se rozhodli vykompenzovat zakoupením několika pivních speciálů z nedaleké Domácí pivotéky.

S kulturním referentem šel jako nákupčí služebně nejstarší pracovník Vráťa Ruml, který vypil nejméně piva z nás, vždy však kvalitně vybíral a labužnicky degustoval. A tak nás naučil pít piva spodně i svrchně kvašená, piva nefiltrovaná i nepasterovaná, piva světlá i černá, prostě svým laskavým a trpělivým způsobem výuky z nás nadělal pivaře odborníky. Jak jsme očekávali, kluci přinesli piva zajímavá, vychlazená, prostě tak akorát na okamžitou pivní seanci.

Sotva jsme si však připili prvním nefiltrovaným ležákem a sotva začal náš básník Radim Lukáš pronášet své vlastní pivní romantické pivní verše, ustrnuli jsme v němém úžasu. Ano, člověk, jehož jediným životním smyslem a posláním bylo dělat ředitele, se nečekaně vrátil a stanul ve dveřích. Všech pět nás bylo snad ještě strnulejších než on, po chvíli se ale probral Mirek Dělný a zavolal: Řediteli, dáte si s námi? Ředitel, který do té doby dělal jen, že nevidí, začal perfektně hrát, že ani neslyší. Na přímé jednání on prostě nebyl. Zavřel se ve své kanceláři, jak to uměl jen on, a mohlo by se snad zdát, že událost přehlédne.

Pravda však byla taková, že volal na ústředí, které k nám okamžitě poslalo nějaké bezpečáky, a ti byli brzy u nás. Naštěstí jsme to i my hned pochopili, dále už nepili, otevřené pivo schovali a zavřená piva měli na jednom místě, jakože si je jeden z nás koupil a chce si je jen vzít domů. Nikdo z nás nic nenadýchal, a tak jsme si mohli oddychnout. Bylo však naprosto jasné, že musíme něco udělat. Jelikož jsme svou životní filosofii nechtěli měnit a z firmy odejít taky ne, chtělo to zásadní řešení. A nebyl to nikdo jiný, než Vráťa, kdo s řešením přišel. Vzpomněl si, jak náš „odborník“ na počítače při své občasné pochůzce po pracovně slyšel, jak něco vrčí. Jako by šly větráky. Byl to ventilátor u staršího PC. To ale pan Pasker nemohl tušit. Vráťa tak přišel s nápadem, že bychom mohli nechat udělat zvukové boxy, aby počítače tak nehučely, my mohli pracovat a pan ředitel někam telefonovat. Za týden jsme Vráťův geniální plán pochopili a ocenili v praxi. Ten starej lišák nechal udělat dva boxy, do jednoho se vešlo chladicí zařízení a do druhého bečka s 15litrovým obsahem. Neuvěřitelné! Navíc všechno naprosto bezpečné, opatřené dvojitými dveřmi s falešnou čelní počítačovou deskou. Od té doby byli všichni spokojeni, pan ředitel, že se v práci už nepovalují obaly od piv v PET láhvi, či v plechu a jeho podřízení na pracovišti nepijí, majitelé, že jejich spokojení pracovníci dosahují lepších výsledků a my, že si konečně můžeme dát i na pracovišti dobře vychlazené čepované pivo. Budiž všem pracujícím lidem poučením, že šéfa je nutno respektovat.

Jak se pije pivo pod plachtou? No přece nejlíp!

Možnost, jak si vychutnat jedno orosené na čerstvém vzduchu a prakticky za každého počasí, přináší jednoduchá a rychlá instalace stínící plachty.

Dejte si své orosené na čerstvém vzduchu za každého počasí

Pití piva má v naší zemi dlouhou tradici. Je to jistě dáno i tím, že naše pivo patří k tomu nejkvalitnějšímu, co můžete mezi produkty v celém světě najít. Každý milovník tohoto zlatavého moku si může také vybrat přesně to pravé podle své chuti. Pokud nevyhovují tradiční piva, pak můžete hledat nějaký pivní speciál, které nabízejí většinou malé rodinné pivovary.

• Co mají ale všichni pivaři společné, je touha vychutnat si své pivo v příjemném prostředí.
• A tím nemusí být jen oblíbená hospůdka.
• Pivo totiž nejlépe chutná na čerstvém vzduchu.

Stínicí plachty

Pokud nechceme, aby nám tento požitek kazily příliš silné sluneční paprsky anebo nás vyhnal déšť, pak je možné vše vyřešit docela jednoduše a rychle. Stačí si pořídit stínící plachtu. Velkou výhodou je její jednoduchá a doslova blesková instalace. Po obvodu plachty je všité lanko, které ústí ze všech rohů. Karabinkou, která je na jejích koncích, se uchytí do oka na sloupku anebo na fasádní kotvě. Z toho je zřejmé, že stínící plachtu si můžete umístit prakticky na jakékoliv místo, kde je vhodné uchycení.

Posezení na terase s oroseným půllitrem tedy rozhodně nic nebrání.

Stínící plachtu si můžete vzít i na zahradu

Možná, že vás právě napadlo, že na vaší zahradě není možnost vhodného ukotvení. I to se dá snadno vyřešit pomocí sloupků. Vzhledem k tomu, že se pro vás stane stínící plachta nepostradatelnou, bylo by dobré uvažovat o instalaci těchto sloupků, které je možné jednoduše zabetonovat do terénu. Sloupky mají pro lepší manipulaci zabudovaný posuvný systém, díky kterému si můžete plachtu regulovat tak, jak vám to v danou chvíli nejvíce vyhovuje.

• Plachta odolá i dešti.
• Jen je zapotřebí ji po chvíli naklonit, aby přebytečná voda mohla odtéct.

A pak se zase pohodlně usadit a otevřít si další pivo. Anebo si ho načepovat přímo ze soudku. Stínící plachty jsou vhodné do každého exteriéru. Mají totiž schopnost snoubit se s moderním i rustikálním stylem a rozhodně svým vzhledem nenarušují okolí.

Hrajeme s bráchou fotbal, jsme dvojčata, a tak si nás podle vzhledu i podle lásky k pivu dost pletou. Na hřišti je však už poznat rozdíl, zatímco bratr je považován za jednoho z těch neprostupných obránců, já se snažím hru tvořit. Jelikož jsme oba již ve věku, kdy fotbalisté uvažují o konci kariéry, tak jsme profesionální fotbal pověsili na hřebík a věnujeme se novým povoláním.

Už každý sám.

Chuť na vychlazené pivo po skvělém fotbálku však zůstává, a tak hrajeme pro zábavu ve vesnici, kde brácha bydlí a já to mám pár kilometrů. Tu sobotu nás v příštím kole čekalo zajímavé derby nejen proto, že jsme hráli právě s vesnicí mého současného bydliště, ale i díky tomu, že za ni nastupuje můj soused a náš dlouholetý spoluhráč a kamarád Karel.

Karel měl na hřišti ještě jinou roli než my, byl to totiž čistý střelec a že by v nějakém zápase neskóroval, to si nepamatují ani ti nejstarší fanoušci ze širého okolí. Tentokrát však byl můj bratr Adam rozhodnutý mu v tom zabránit za každou cenu. Prostě klasicky vyhecovaný zápas, ze kterého bylo už před zápasem jasné, že možná nepadne moc gólů, ale padne po něm moc beček piva.

A skutečně, zápas byl vyhecovaný jako málokdy a i když jsme se mezi sebou velmi dobře znali, po pár minutách bylo jasné, že oba týmy spolu dnes v jedné hospodě nezasednou.

Bráchovy souboje s Karlem se z tohoto válečného stavu zpočátku spíš vymykaly, Karel byl prostě dobře přikrytý Adamovou nekompromisní, ale čistou hrou. Dokonce jsem uslyšel přátelské špičkování, že brácha má u Karla basu dvanáctky Rebela, když jej uhlídá a nedovolí mu vstřelit gól. Pak se však i tady stalo něco, co se stát nemělo. Asi po hodině hry šel do jednoho ze soubojů Karel trochu tvrději než jindy a odneslo to bráchovo koleno.

Musel střídat a my bez něj dostali dva góly (hádejte od koho?) a 0:2 prohráli. Zápas se už dohrával v podstatě v nepřetržitých hádkách, když většina našich spoluhráčů neunesla, že nám soupeř zranil největší oporu. Přestože jsme se s Adamem snažili kluky uklidňovat, bylo to marné a soupeř odjel domů téměř bez rozloučení, natož aby došlo k přátelskému posezení u pěnivého moku.

My jsme se po zápase pochopitelně přesunuli do klubové hospůdky, kde pivo našeho hostinského chutnalo snad ještě víc, než kdybychom vyhráli. Po pár minutách a především pár jedenáctkách jako křen jsme už měli náladu zpět a mě v tu chvíli nejvíc zajímalo bratrovo koleno. Seděl smutný, že se nepovedlo to, co bylo na dosah, ale koleno se mu za použití nefiltrovaného chmelového balzámu zázračně spravovalo.

Řekl jsem si, že musím zavolat Karlovi. Což jsem udělal zrovna ve chvíli, kdy náš hospodský roku zrovna narazil další 30 litrový sud piva s blahodárným účinkem. Zrovna když mi to Karel zvedl, spokojeně zasyčelo spásné chladicí zařízení tak silně, že se toho v telefonu Karel málem lekl. Hned se mě zeptal na bráchovo koleno a byl rád, že je mému dvojčeti líp.

Dozvěděl jsem se od něj však, že když dojeli do naší dědiny, hospoda už měla zavřeno, neboť se zápas protáhl kvůli zraněním a hádkám a jejich hospodský si asi myslel, že kluci zůstali na pivo s námi. A jelikož si v autobuse všichni dali po štamprlce, nebyl nikdo, kdo by mohl nastalou pivní krizi vyřešit třeba tím, že by pro nějaká piva někam zajel. Toho se hned chytl náš kapitán Luďa, vzal si Karla k telefonu a škodolibě mu začal popisovat, jaké krásně voňavé, chutné pivo s bohatou pěnou a zlatavou barvou pijeme a kolik ho má náš hospodský ještě ve sklepě.

A taky mu tím vysvětloval, že dnešním vítězem jsme tedy my, spokojeně sedící u piva a ne oni, smutně postávající na návsi s jedním zpola vypitým půllitrem lihoviny. To už za břicho se popadající se brácha nevydržel, vzal si Karla na ucho a řekl mu, ať přijedou za námi, že za nimi posílá jedno vícemístné auto ze stáje své autodopravy. A tak se nakonec stali vítězi zápasu úplně všichni, včetně hostinského Mildy, který ohlásil rekordní spotřebu piva za den. Bráchovi se noha taky plně uzdravila a v jarní odvetě jsme našemu největšímu rivalovi uštědřili stejnou porážku 2:0, když druhou brankou jistil vítězství sváteční střelec Adam z penalty.

První gól jsem naštěstí nedal já, protože by mě místní asi sežrali a pivo by si se mnou už dali. Jestli došlo i ten den na Mildův výčepní rekord ve spotřebě piva nevím, jen to, že se ten den nikdo nezranil a my byli tentokrát se soupeřem největší kamarádi.

Je to už pár let, kdy jsem se shodou náhod octnul se svou tehdejší přítelkyní na velikonočních oslavách v Brně, jejím rodném městě. Sám Jihočech, cítil jsem se mezi bodrými Moraváky, se snad nejkurióznější mluvou v republice, nadmíru skvěle.

Ji samozřejmě zajímala ruční výroba nejrůznějších velikonočních artiklů, a tak procházela celé náměstí, aby jí žádný stánek s velikonočními motivy neutekl. Co se mě týče, bylo to jasné, vyhrávaly nejrůznější rockové kapely, vonělo uzené maso a klobásky, a bylo docela horko. Žízeň se dostavila okamžitě, mladý sportovec z Jižních Čech, odkojený poctivým Regentem z Třeboně, neměl na výběr, než se na Moravě, známé spíše dobrým vínem, porozhlédnout po pivu, které by „Čecháčka“ uspokojilo.

Několik stánků s moravskými značkami jsem obešel a už byl smířen, že ochutnám jen nějaké místní pivo, když se přede mnou zjevil jako perníková chaloupka stánek s naším starým dobrým Regentem. Ba co víc, prodávali k tomuto účelu speciálně vyrobené pivo zelené barvy! Vypadalo divně, ale léty pevně nabytá důvěra v Třeboňský pivovar mě nenechala dlouho přemýšlet, volba byla rychlá.

Když jsem ochutnal, byl jsem příjemně překvapen, pivo mělo vedle tradičně kvalitní pěny a ideální hořkosti i zajímavou příchuť bylin, která ale chuť samotného piva neovlivňovala víc než by měla. Byl jsem stejně nadšen, stejně jako jsem byl rád, že Marta(tak se jmenovala má přítelkyně) vypadala, že její okruh po vajíčkách, zajíčcích či beráncích u stánku na drahou krásu, snad nikdy neskončí. Objednal jsem si další velikonoční ležák a se zájmem pozoroval Martu s poněkud odlišným způsobem slavení svátků jara. Regent chutnal tak skvěle, že jsem si koupil i malý soudek s objemem 5 litrů s sebou, abych měl i pěkný večer, nejen krásné
odpoledne. Situace se však nečekaně vyhrotila, když Marta pojednou zcela překvapivě ukončila svou obchodní činnost a neomylně zamířila ke stánku s mým milovaným Regentem.

Zelené pivo

Zrovna jsem si poručil další zelené pivo a s bečkou v druhé ruce jsem rozhodně nevypadal jako Velikonoce slavící křesťan. Stejně jako později tento, měl jsem však za sebou již mnohé další vztahy a byl jsem tak poměrně slušně vycvičen pro přepadení a boj zblízka. Napadla mě spásná myšlenka. Vedle stojícího Brňáka jsem poučil o očekávaném ataku a dostal jej na svou stranu. Martě jsem jej představil jako svého nejlepšího kamaráda z vojny Miru a nadšeně jsem jí ukázal, jaký krásný pivní dárek mi z radosti ze setkání můj drahý spolubojovník koupil. Chvíli nevěřícně koukala na to, že by mi někdo, kdo mě dlouhá léta neviděl, koupil takový velký dárek. Brňák Laďa byl snad ale členem Divadla Bolka Polívky, protože v předepsané roli byl skvělý, stejně jako další zelený ležák, který jsme si spolu už jako největší kamarádi dali a objednali pochopitelně i Martě.

Pak ale přišly menší potíže.

Marta si pamatovala, že můj nejlepší kamarád z vojny Mira nebyl z Brna, ale ze Zlína. Se jménem problém nebyl, Laďa se stal okamžitě Mirou, co však byl problém, byla právě mluva. Zatímco ve Zlíně se mluví téměř spisovně, brněnský hantec prozradí Brňáka na deset kilometrů. Abych získal čas, objednával jsem s Laďou-Mirou další zelený velikonoční ležák. Tam ale v domnění, že je vtipný, utrousil prodavač, že jsme si měli koupit radši sud Regenta 20 L, když máme takovou žízeň a nám v souboji s Martou tak smazal několik bodů. Nicméně nadanému Brňákovi těch několik desítek sekund stačilo, aby „přepsal scénář“. „ A už jsem ti říkal, jak jsem se brzy po vojně přestěhoval ze Zlína do Brna a teď tu pořád žiju a nikam nejezdím a už vůbec ne do Zlína?“ Prošlo to.

Slunečné velikonoční odpoledne tak probíhalo až do pozdních nočních hodin, došlo i na zakoupený soudek 5litrového zeleného velikonočního ležáku a dokonce jsme si v žertu s Laďou posteskli, že jsme nedali na dobře míněné rady zkušeného prodavače nezakoupili ten sud 20 litrů s báječným zeleným pěnivým Regentem. Jak jsem už říkal, s Martou už jsme spolu jen kamarádi, ale doufám, že takových dobrých „kamarádů z vojny“ potkám ještě mnohem víc.

Když nás s bráchou Karel pozval na posezení u grilu a piva, zajásali jsme s bráchou jak malí kluci, neboť Karel je nejen dobrý kamarád, vynikající fotbalista a náš bývalý spoluhráč, výborný bavič a kuchař, ale hlavně velký pivní fajnšmekr, který vždy dokázal potěšit vybraným druhem piva, na kterém jsme si pokaždé pochutnali, prostě pokaždé měl pivo jako křen! Na odpoledne jsme si i přes parné léto naplánovali fotbálek, aby ten večer měl hladce klouzavý průběh. Karel byl zase hvězdou
zápasu, zvláště měl spadeno na defenzivního specialistu, mého bratra Adama, přes kterého většinou nikdo nepřejde, dnes však byl Karel zcela k nezastavení, zřejmě dobře věděl, jak kvalitní sud jej doma čeká.

Ve sprše se hned začalo vtipkovat, jak bude večer pivo ze sudu syčet do našich vyprahlých útrob a jestli je Karel vůbec dobře zásoben. Karel se víceméně jen usmíval a naznačil, že nás čeká překvapení.

Naše zvědavost se svou velikostí začala podobat velikosti zaslouženě získané žízně. Padaly dotazy, zda je keg značky Rebel, Rohozec, Krakonoš, Polička nebo dokonce nefiltrované pivo jako křen, ale Karel byl stále tajemný, až jsme my pozornější pojali lehké podezření, že tady něco nehraje. Dali jsme si s bráchou sraz v 7 večer u něj a navonění s příslušnými pivními dárky, sestavenými ze samých pivních speciálů jsme se vydali ke Karlovi a jeho krásné ženě Daniele.

Když jsme konečně, žízniví jako sádroví psi, stanuli u branky Karlova neskromného příbytku, upoutaly nás dvě věci. U posezení jsme uviděli nezvykle velké množství žen. To by nevadilo, protože všechny vypadaly dobře a s většinou z nich jsme se neznali, to bylo ještě lepší. Druhé zjištění bylo horší, v místě, kde se slavnost konala, jsme marně hledali chladicí zařízení, natož pak nějakou bečku poctivě vařeného piva. V rohu se sice krčilo určité množství piv v plechu, ale to jsme považovali za spíše dekorativní záležitost.

Pivo v plechovce

Když však Karel poté, co jsme mu předali pivní lahůdky s naším oblíbeným sušeným hovězím masem se slovy : „To je pro tebe, ty bejku.“ vytáhl z ledničky dvě piva v plechu, pochopil jsem, co na nás hrál za hru. Brácha vypadal, jako by se mu zhroutil svět. Vzal si Karla stranou a chystal se k němu ohledně absence výčepního zařízení s tou krásnou kovovou bečkou zlatavého moku vážně prohovořit. Šel jsem jako správné dvojče s nimi a čekal, jak bratr promluví i za mě, byl přece o půl hodiny starší.

Aby neměl sucho v ústech, obrátil do sebe hodně z piva v plechu a hotovil se k oficiálnímu proslovu. Ten však nezapočal, neboť nečekaně neformálně pronesl: „ Ty, vole, to je skvělé pivo!“ Karel potěšen, že mu chutná, se jen usmál a podal nám grilované maso. Brácha se i přes příjemné překvapení z lahodného plechového piva nakonec přece jen jako rebel, co má rád Rebel ozval: „ A máš ho dost?“ I tady se zdál být Karel pevný v kramflecích „Ano, mám jich sto a je nás tu jen šest kluků a osm holek, které pivo nepijí.“

Jak moc se Karel mýlil, se mělo ještě ukázat. Kvůli úvodnímu extempore nás ani Karel, ani Daniela, se kterou jsme se ještě ani nestihli přivítat, neseznámili  s děvčaty. To odstartovalo druhý příběh toho večera, protože si holky ani pořádně nevšimly, že jsou tu jednovaječná dvojčata, která vypadají opravdu hodně podobně, neboť kvůli silnému vlasovému deficitu se už nemohou odlišit účesem.

Když jsem se totiž v průběhu večera vracel z toalety, abych si odlehčil po zdravotním vyplachování ledvin chmelovým nápojem, čekala mě stranou jedna ze slečen s vyzývavým úsměvem a řekla : „Ahoj, Adame!“  Chystal jsem se jí říct to, co jsem už ve svém životě, nejčastěji u piva, řekl už asi milionkrát, tedy že nejsem Adam, ale Ota, když se mě slečna zeptala, proč jsem jí potom nezavolal. Zpozorněl jsem a situace mě začala bavit. Byť jsem jako správný pivař věrný manželce, flirt v počestnosti si vždy vychutnám.

Napil jsem se něco z piva v plechu a připil si se slečnou a jejím plechovým pivem na její zdraví. Polibek, na který se chystala, jsem však v jejím původním zamýšleném rozsahu taktně neakceptoval. Rozhovořil jsem se na téma, že se omlouvám, že jsem ztratil její telefon a že se určitě ozvu, až mi jej dá. Kupodivu to zabralo, děvče mi předalo telefon a my si šli pro další pivo v plechu. Tam jsme zjistili, že piv plechovce povážlivě ubývá a ženy, které jak známo pivo nepijí, jim dávají pořádně zabrat. Nikde jsem neviděl bráchu, což mě sice zneklidnilo, ale na druhou stranu jsem mohl svého svobodného bratra ještě nějakou chvíli zastupovat.

Dvěma rychle po sobě jdoucími událostmi nabral večer rychlý spád. V obou byl v hlavní roli Adam, já ve vedlejší roli padoucha. V té první šlo o to, že Adam se svými
ochranitelskými sklony v pivním e-shopu objednal a nechal doručit bečku Piva jako křen v gramáži třiceti litrů poctivého pěněnce a vytáhl tak již lehce nervóznímu Karlovi trn z paty.

V té druhé události, kde jsem figuroval už i já, šlo o to, že slečna Kamila (jak jsem se později dozvěděl její jméno) uviděla bráchu a poznala, že já jsem sice dobrý herec, ale špatný člověk a začala mě tlouct svojí kabelkou, až jsme oba rozlévali svá plechová piva. To samozřejmě neuniklo ničí pozornosti, natož té
bráchově. Ten ihned pochopil situaci a postavil se, světe div se, na stranu Kamily. Myslel jsem, že se jednalo o jeho obvyklý flirt v pivním rouše, on však jen opravdu na ni ztratil telefonní číslo a měl tentokrát o vztah vážný zájem a dle síly úderů kabelky do mé hlavy to vypadalo, že ani on není Kamile zcela lhostejný.

Vše se pak vysvětlilo, všichni se pobavili a hlavně byli díky bráchovi všichni skvěle zásobeni lahodným čepovaným chmelovým nápojem, který děvčatům chutnal snad ještě více než opravdu výtečná piva z plechu.

A Adam s Kamilou? Uvidíme, držím palce.

Slavný český vědec Bedřich Hrozný, který jako první v roce 1913 rozluštil písmo dávných Chetitů (Babyloňanů), mimo jiné zjistil, že tato civilizace nejen, že převzala techniku výroby piva od starší civilizace Sumerů, ale nalezl také množství tabulek s pivními recepty.

A přestože se rozhodně nejednalo o receptury, podle nichž by dnes bylo vůbec možné pěnivý mok vyrábět, pro zajímavost si je připomenout můžeme. Jak ve své knize „Obilí ve staré Babylonii“ Bedřich Hrozný uvádí, piva se mohla vyrábět hlavně díky tomu, že Babyloňané budovali důmyslné zavodňovací systémy s využitím spádového rozdílu mezi řekami Eufratem a Tigridem.

Systém byl tak dokonalý, že umožňoval sklízet obilí až čtyřikrát do roka. Pivo se tak mohlo vařit z bohaté úrody ječmene i pšenice. Tato piva měla víceméně kašovitou konzistenci, nižší obsah alkoholu a pila se běžně teplá. A i když domácí výčepní zařízení tenkrát nikdo nevlastnil, vařilo se toto pivo ve ztížených podmínkách zcela běžně ve většině domácností. Jak náročné oproti dnešku, kdy máme běžně k dispozici jak chladicí zařízení, tak především bohatý výběr kvalitního piva v pivotékách a pivních e-shopech, můžeme zakoupit pivo lahvové, v PET láhvi či v sudu.

Pozoruhodné však je například to, že Babyloňané dokázali vyrobit více než 20 druhů piva a ta nejlepší z nich, ležáky, vyváželi do přes 1.000km vzdáleného bohatého Egypta! Jak takové pivo po mnohadenním převozu chutnalo, nám už naštěstí zůstane utajeno a my si můžeme v klidu užívat chuti poctivě vařeného piva dle vlastního výběru z bohaté nabídky.

Dnes již nezjistíme, kde se tento lahodný nápoj poprvé objevil na našem území. Odborníci se však shodují na tom, že pivo vzniklo souhrou šťastných náhod, nikoli záměrem. Znalost výroby zkvašeného obilného nápoje mnozí přisuzují mladší době kamenné. Zkvašený nápoj patrně vznikl díky dešťové vodě, která se dostala do nádoby s obilninami. Někteří badatelé dokonce spekulují, že pivo vzniklo dříve než chleba.

Všechny prameny, zabývající se výrobou piva naznačují, že pivo vyráběly především ženy. Teprve s nástupem pivovarů, které známe již jako technické pivovary, začali pivo více vyrábět muži.

Pivo je dar od boha.

Ve starověkém Egyptě tvořili pivo, chléb, cibule a česnek základ tehdejšího jídelníčku.  Podle Egypťanů, a já si to také myslím, vynalezli pivo bohové. Konkrétně nejvyšší bůh slunce Re má údajně na vynálezu piva největší zásluhy.

O Keltech se traduje, že do piva dávali zdraví škodlivé látky, jako je například strychnin, opium, apod. Patrně měli zálibu ve výrobě pořádných lomcováků. Mezi nejnáruživější pijáky piva patří staří Germáni.  Pivo pili při všech příležitostech a vznik piva připisovali (jak jinak) bohu. V tomto případě se jednalo o boha Wodanovi.

Slovanské kmeny v hojné míře připravovaly nejrůznější varianty piva z ječmene, ovsa a pšenice. První dochucování tohoto moku chmelem se připisuje právě Slovanům.  

První zpráva o výrobě piva pochází z roku 993. Zpráva informuje o výrobě piva a vína benediktýny Břevnovského kláštera. Velká obliba pití piva u našich předků vedla k opilství, které se snaží potírat zákon z roku 1039. Zákon zmiňuje tresty pro hospodské, kteří přechovávají opilce.

Nezbývá než konstatovat, že zlatavý mok je s námi téměř od nepaměti a my si v dnešní době můžeme vychutnat nejrůznější dárková balení piva. Česká, kvalitní piva, která vás pohladí na jazyku i na duši.