Pivní novinky, Strana 2

Jak se pije pivo pod plachtou? No přece nejlíp!

Možnost, jak si vychutnat jedno orosené na čerstvém vzduchu a prakticky za každého počasí, přináší jednoduchá a rychlá instalace stínící plachty.

Dejte si své orosené na čerstvém vzduchu za každého počasí

Pití piva má v naší zemi dlouhou tradici. Je to jistě dáno i tím, že naše pivo patří k tomu nejkvalitnějšímu, co můžete mezi produkty v celém světě najít. Každý milovník tohoto zlatavého moku si může také vybrat přesně to pravé podle své chuti. Pokud nevyhovují tradiční piva, pak můžete hledat nějaký pivní speciál, které nabízejí většinou malé rodinné pivovary.

• Co mají ale všichni pivaři společné, je touha vychutnat si své pivo v příjemném prostředí.
• A tím nemusí být jen oblíbená hospůdka.
• Pivo totiž nejlépe chutná na čerstvém vzduchu.

Stínicí plachty

Pokud nechceme, aby nám tento požitek kazily příliš silné sluneční paprsky anebo nás vyhnal déšť, pak je možné vše vyřešit docela jednoduše a rychle. Stačí si pořídit stínící plachtu. Velkou výhodou je její jednoduchá a doslova blesková instalace. Po obvodu plachty je všité lanko, které ústí ze všech rohů. Karabinkou, která je na jejích koncích, se uchytí do oka na sloupku anebo na fasádní kotvě. Z toho je zřejmé, že stínící plachtu si můžete umístit prakticky na jakékoliv místo, kde je vhodné uchycení.

Posezení na terase s oroseným půllitrem tedy rozhodně nic nebrání.

Stínící plachtu si můžete vzít i na zahradu

Možná, že vás právě napadlo, že na vaší zahradě není možnost vhodného ukotvení. I to se dá snadno vyřešit pomocí sloupků. Vzhledem k tomu, že se pro vás stane stínící plachta nepostradatelnou, bylo by dobré uvažovat o instalaci těchto sloupků, které je možné jednoduše zabetonovat do terénu. Sloupky mají pro lepší manipulaci zabudovaný posuvný systém, díky kterému si můžete plachtu regulovat tak, jak vám to v danou chvíli nejvíce vyhovuje.

• Plachta odolá i dešti.
• Jen je zapotřebí ji po chvíli naklonit, aby přebytečná voda mohla odtéct.

A pak se zase pohodlně usadit a otevřít si další pivo. Anebo si ho načepovat přímo ze soudku. Stínící plachty jsou vhodné do každého exteriéru. Mají totiž schopnost snoubit se s moderním i rustikálním stylem a rozhodně svým vzhledem nenarušují okolí.

Hrajeme s bráchou fotbal, jsme dvojčata, a tak si nás podle vzhledu i podle lásky k pivu dost pletou. Na hřišti je však už poznat rozdíl, zatímco bratr je považován za jednoho z těch neprostupných obránců, já se snažím hru tvořit. Jelikož jsme oba již ve věku, kdy fotbalisté uvažují o konci kariéry, tak jsme profesionální fotbal pověsili na hřebík a věnujeme se novým povoláním.

Už každý sám.

Chuť na vychlazené pivo po skvělém fotbálku však zůstává, a tak hrajeme pro zábavu ve vesnici, kde brácha bydlí a já to mám pár kilometrů. Tu sobotu nás v příštím kole čekalo zajímavé derby nejen proto, že jsme hráli právě s vesnicí mého současného bydliště, ale i díky tomu, že za ni nastupuje můj soused a náš dlouholetý spoluhráč a kamarád Karel.

Karel měl na hřišti ještě jinou roli než my, byl to totiž čistý střelec a že by v nějakém zápase neskóroval, to si nepamatují ani ti nejstarší fanoušci ze širého okolí. Tentokrát však byl můj bratr Adam rozhodnutý mu v tom zabránit za každou cenu. Prostě klasicky vyhecovaný zápas, ze kterého bylo už před zápasem jasné, že možná nepadne moc gólů, ale padne po něm moc beček piva.

A skutečně, zápas byl vyhecovaný jako málokdy a i když jsme se mezi sebou velmi dobře znali, po pár minutách bylo jasné, že oba týmy spolu dnes v jedné hospodě nezasednou.

Bráchovy souboje s Karlem se z tohoto válečného stavu zpočátku spíš vymykaly, Karel byl prostě dobře přikrytý Adamovou nekompromisní, ale čistou hrou. Dokonce jsem uslyšel přátelské špičkování, že brácha má u Karla basu dvanáctky Rebela, když jej uhlídá a nedovolí mu vstřelit gól. Pak se však i tady stalo něco, co se stát nemělo. Asi po hodině hry šel do jednoho ze soubojů Karel trochu tvrději než jindy a odneslo to bráchovo koleno.

Musel střídat a my bez něj dostali dva góly (hádejte od koho?) a 0:2 prohráli. Zápas se už dohrával v podstatě v nepřetržitých hádkách, když většina našich spoluhráčů neunesla, že nám soupeř zranil největší oporu. Přestože jsme se s Adamem snažili kluky uklidňovat, bylo to marné a soupeř odjel domů téměř bez rozloučení, natož aby došlo k přátelskému posezení u pěnivého moku.

My jsme se po zápase pochopitelně přesunuli do klubové hospůdky, kde pivo našeho hostinského chutnalo snad ještě víc, než kdybychom vyhráli. Po pár minutách a především pár jedenáctkách jako křen jsme už měli náladu zpět a mě v tu chvíli nejvíc zajímalo bratrovo koleno. Seděl smutný, že se nepovedlo to, co bylo na dosah, ale koleno se mu za použití nefiltrovaného chmelového balzámu zázračně spravovalo.

Řekl jsem si, že musím zavolat Karlovi. Což jsem udělal zrovna ve chvíli, kdy náš hospodský roku zrovna narazil další 30 litrový sud piva s blahodárným účinkem. Zrovna když mi to Karel zvedl, spokojeně zasyčelo spásné chladicí zařízení tak silně, že se toho v telefonu Karel málem lekl. Hned se mě zeptal na bráchovo koleno a byl rád, že je mému dvojčeti líp.

Dozvěděl jsem se od něj však, že když dojeli do naší dědiny, hospoda už měla zavřeno, neboť se zápas protáhl kvůli zraněním a hádkám a jejich hospodský si asi myslel, že kluci zůstali na pivo s námi. A jelikož si v autobuse všichni dali po štamprlce, nebyl nikdo, kdo by mohl nastalou pivní krizi vyřešit třeba tím, že by pro nějaká piva někam zajel. Toho se hned chytl náš kapitán Luďa, vzal si Karla k telefonu a škodolibě mu začal popisovat, jaké krásně voňavé, chutné pivo s bohatou pěnou a zlatavou barvou pijeme a kolik ho má náš hospodský ještě ve sklepě.

A taky mu tím vysvětloval, že dnešním vítězem jsme tedy my, spokojeně sedící u piva a ne oni, smutně postávající na návsi s jedním zpola vypitým půllitrem lihoviny. To už za břicho se popadající se brácha nevydržel, vzal si Karla na ucho a řekl mu, ať přijedou za námi, že za nimi posílá jedno vícemístné auto ze stáje své autodopravy. A tak se nakonec stali vítězi zápasu úplně všichni, včetně hostinského Mildy, který ohlásil rekordní spotřebu piva za den. Bráchovi se noha taky plně uzdravila a v jarní odvetě jsme našemu největšímu rivalovi uštědřili stejnou porážku 2:0, když druhou brankou jistil vítězství sváteční střelec Adam z penalty.

První gól jsem naštěstí nedal já, protože by mě místní asi sežrali a pivo by si se mnou už dali. Jestli došlo i ten den na Mildův výčepní rekord ve spotřebě piva nevím, jen to, že se ten den nikdo nezranil a my byli tentokrát se soupeřem největší kamarádi.

Je to už pár let, kdy jsem se shodou náhod octnul se svou tehdejší přítelkyní na velikonočních oslavách v Brně, jejím rodném městě. Sám Jihočech, cítil jsem se mezi bodrými Moraváky, se snad nejkurióznější mluvou v republice, nadmíru skvěle.

Ji samozřejmě zajímala ruční výroba nejrůznějších velikonočních artiklů, a tak procházela celé náměstí, aby jí žádný stánek s velikonočními motivy neutekl. Co se mě týče, bylo to jasné, vyhrávaly nejrůznější rockové kapely, vonělo uzené maso a klobásky, a bylo docela horko. Žízeň se dostavila okamžitě, mladý sportovec z Jižních Čech, odkojený poctivým Regentem z Třeboně, neměl na výběr, než se na Moravě, známé spíše dobrým vínem, porozhlédnout po pivu, které by „Čecháčka“ uspokojilo.

Několik stánků s moravskými značkami jsem obešel a už byl smířen, že ochutnám jen nějaké místní pivo, když se přede mnou zjevil jako perníková chaloupka stánek s naším starým dobrým Regentem. Ba co víc, prodávali k tomuto účelu speciálně vyrobené pivo zelené barvy! Vypadalo divně, ale léty pevně nabytá důvěra v Třeboňský pivovar mě nenechala dlouho přemýšlet, volba byla rychlá.

Když jsem ochutnal, byl jsem příjemně překvapen, pivo mělo vedle tradičně kvalitní pěny a ideální hořkosti i zajímavou příchuť bylin, která ale chuť samotného piva neovlivňovala víc než by měla. Byl jsem stejně nadšen, stejně jako jsem byl rád, že Marta(tak se jmenovala má přítelkyně) vypadala, že její okruh po vajíčkách, zajíčcích či beráncích u stánku na drahou krásu, snad nikdy neskončí. Objednal jsem si další velikonoční ležák a se zájmem pozoroval Martu s poněkud odlišným způsobem slavení svátků jara. Regent chutnal tak skvěle, že jsem si koupil i malý soudek s objemem 5 litrů s sebou, abych měl i pěkný večer, nejen krásné
odpoledne. Situace se však nečekaně vyhrotila, když Marta pojednou zcela překvapivě ukončila svou obchodní činnost a neomylně zamířila ke stánku s mým milovaným Regentem.

Zelené pivo

Zrovna jsem si poručil další zelené pivo a s bečkou v druhé ruce jsem rozhodně nevypadal jako Velikonoce slavící křesťan. Stejně jako později tento, měl jsem však za sebou již mnohé další vztahy a byl jsem tak poměrně slušně vycvičen pro přepadení a boj zblízka. Napadla mě spásná myšlenka. Vedle stojícího Brňáka jsem poučil o očekávaném ataku a dostal jej na svou stranu. Martě jsem jej představil jako svého nejlepšího kamaráda z vojny Miru a nadšeně jsem jí ukázal, jaký krásný pivní dárek mi z radosti ze setkání můj drahý spolubojovník koupil. Chvíli nevěřícně koukala na to, že by mi někdo, kdo mě dlouhá léta neviděl, koupil takový velký dárek. Brňák Laďa byl snad ale členem Divadla Bolka Polívky, protože v předepsané roli byl skvělý, stejně jako další zelený ležák, který jsme si spolu už jako největší kamarádi dali a objednali pochopitelně i Martě.

Pak ale přišly menší potíže.

Marta si pamatovala, že můj nejlepší kamarád z vojny Mira nebyl z Brna, ale ze Zlína. Se jménem problém nebyl, Laďa se stal okamžitě Mirou, co však byl problém, byla právě mluva. Zatímco ve Zlíně se mluví téměř spisovně, brněnský hantec prozradí Brňáka na deset kilometrů. Abych získal čas, objednával jsem s Laďou-Mirou další zelený velikonoční ležák. Tam ale v domnění, že je vtipný, utrousil prodavač, že jsme si měli koupit radši sud Regenta 20 L, když máme takovou žízeň a nám v souboji s Martou tak smazal několik bodů. Nicméně nadanému Brňákovi těch několik desítek sekund stačilo, aby „přepsal scénář“. „ A už jsem ti říkal, jak jsem se brzy po vojně přestěhoval ze Zlína do Brna a teď tu pořád žiju a nikam nejezdím a už vůbec ne do Zlína?“ Prošlo to.

Slunečné velikonoční odpoledne tak probíhalo až do pozdních nočních hodin, došlo i na zakoupený soudek 5litrového zeleného velikonočního ležáku a dokonce jsme si v žertu s Laďou posteskli, že jsme nedali na dobře míněné rady zkušeného prodavače nezakoupili ten sud 20 litrů s báječným zeleným pěnivým Regentem. Jak jsem už říkal, s Martou už jsme spolu jen kamarádi, ale doufám, že takových dobrých „kamarádů z vojny“ potkám ještě mnohem víc.

Když nás s bráchou Karel pozval na posezení u grilu a piva, zajásali jsme s bráchou jak malí kluci, neboť Karel je nejen dobrý kamarád, vynikající fotbalista a náš bývalý spoluhráč, výborný bavič a kuchař, ale hlavně velký pivní fajnšmekr, který vždy dokázal potěšit vybraným druhem piva, na kterém jsme si pokaždé pochutnali, prostě pokaždé měl pivo jako křen! Na odpoledne jsme si i přes parné léto naplánovali fotbálek, aby ten večer měl hladce klouzavý průběh. Karel byl zase hvězdou
zápasu, zvláště měl spadeno na defenzivního specialistu, mého bratra Adama, přes kterého většinou nikdo nepřejde, dnes však byl Karel zcela k nezastavení, zřejmě dobře věděl, jak kvalitní sud jej doma čeká.

Ve sprše se hned začalo vtipkovat, jak bude večer pivo ze sudu syčet do našich vyprahlých útrob a jestli je Karel vůbec dobře zásoben. Karel se víceméně jen usmíval a naznačil, že nás čeká překvapení.

Naše zvědavost se svou velikostí začala podobat velikosti zaslouženě získané žízně. Padaly dotazy, zda je keg značky Rebel, Rohozec, Krakonoš, Polička nebo dokonce nefiltrované pivo jako křen, ale Karel byl stále tajemný, až jsme my pozornější pojali lehké podezření, že tady něco nehraje. Dali jsme si s bráchou sraz v 7 večer u něj a navonění s příslušnými pivními dárky, sestavenými ze samých pivních speciálů jsme se vydali ke Karlovi a jeho krásné ženě Daniele.

Když jsme konečně, žízniví jako sádroví psi, stanuli u branky Karlova neskromného příbytku, upoutaly nás dvě věci. U posezení jsme uviděli nezvykle velké množství žen. To by nevadilo, protože všechny vypadaly dobře a s většinou z nich jsme se neznali, to bylo ještě lepší. Druhé zjištění bylo horší, v místě, kde se slavnost konala, jsme marně hledali chladicí zařízení, natož pak nějakou bečku poctivě vařeného piva. V rohu se sice krčilo určité množství piv v plechu, ale to jsme považovali za spíše dekorativní záležitost.

Pivo v plechovce

Když však Karel poté, co jsme mu předali pivní lahůdky s naším oblíbeným sušeným hovězím masem se slovy : „To je pro tebe, ty bejku.“ vytáhl z ledničky dvě piva v plechu, pochopil jsem, co na nás hrál za hru. Brácha vypadal, jako by se mu zhroutil svět. Vzal si Karla stranou a chystal se k němu ohledně absence výčepního zařízení s tou krásnou kovovou bečkou zlatavého moku vážně prohovořit. Šel jsem jako správné dvojče s nimi a čekal, jak bratr promluví i za mě, byl přece o půl hodiny starší.

Aby neměl sucho v ústech, obrátil do sebe hodně z piva v plechu a hotovil se k oficiálnímu proslovu. Ten však nezapočal, neboť nečekaně neformálně pronesl: „ Ty, vole, to je skvělé pivo!“ Karel potěšen, že mu chutná, se jen usmál a podal nám grilované maso. Brácha se i přes příjemné překvapení z lahodného plechového piva nakonec přece jen jako rebel, co má rád Rebel ozval: „ A máš ho dost?“ I tady se zdál být Karel pevný v kramflecích „Ano, mám jich sto a je nás tu jen šest kluků a osm holek, které pivo nepijí.“

Jak moc se Karel mýlil, se mělo ještě ukázat. Kvůli úvodnímu extempore nás ani Karel, ani Daniela, se kterou jsme se ještě ani nestihli přivítat, neseznámili  s děvčaty. To odstartovalo druhý příběh toho večera, protože si holky ani pořádně nevšimly, že jsou tu jednovaječná dvojčata, která vypadají opravdu hodně podobně, neboť kvůli silnému vlasovému deficitu se už nemohou odlišit účesem.

Když jsem se totiž v průběhu večera vracel z toalety, abych si odlehčil po zdravotním vyplachování ledvin chmelovým nápojem, čekala mě stranou jedna ze slečen s vyzývavým úsměvem a řekla : „Ahoj, Adame!“  Chystal jsem se jí říct to, co jsem už ve svém životě, nejčastěji u piva, řekl už asi milionkrát, tedy že nejsem Adam, ale Ota, když se mě slečna zeptala, proč jsem jí potom nezavolal. Zpozorněl jsem a situace mě začala bavit. Byť jsem jako správný pivař věrný manželce, flirt v počestnosti si vždy vychutnám.

Napil jsem se něco z piva v plechu a připil si se slečnou a jejím plechovým pivem na její zdraví. Polibek, na který se chystala, jsem však v jejím původním zamýšleném rozsahu taktně neakceptoval. Rozhovořil jsem se na téma, že se omlouvám, že jsem ztratil její telefon a že se určitě ozvu, až mi jej dá. Kupodivu to zabralo, děvče mi předalo telefon a my si šli pro další pivo v plechu. Tam jsme zjistili, že piv plechovce povážlivě ubývá a ženy, které jak známo pivo nepijí, jim dávají pořádně zabrat. Nikde jsem neviděl bráchu, což mě sice zneklidnilo, ale na druhou stranu jsem mohl svého svobodného bratra ještě nějakou chvíli zastupovat.

Dvěma rychle po sobě jdoucími událostmi nabral večer rychlý spád. V obou byl v hlavní roli Adam, já ve vedlejší roli padoucha. V té první šlo o to, že Adam se svými
ochranitelskými sklony v pivním e-shopu objednal a nechal doručit bečku Piva jako křen v gramáži třiceti litrů poctivého pěněnce a vytáhl tak již lehce nervóznímu Karlovi trn z paty.

V té druhé události, kde jsem figuroval už i já, šlo o to, že slečna Kamila (jak jsem se později dozvěděl její jméno) uviděla bráchu a poznala, že já jsem sice dobrý herec, ale špatný člověk a začala mě tlouct svojí kabelkou, až jsme oba rozlévali svá plechová piva. To samozřejmě neuniklo ničí pozornosti, natož té
bráchově. Ten ihned pochopil situaci a postavil se, světe div se, na stranu Kamily. Myslel jsem, že se jednalo o jeho obvyklý flirt v pivním rouše, on však jen opravdu na ni ztratil telefonní číslo a měl tentokrát o vztah vážný zájem a dle síly úderů kabelky do mé hlavy to vypadalo, že ani on není Kamile zcela lhostejný.

Vše se pak vysvětlilo, všichni se pobavili a hlavně byli díky bráchovi všichni skvěle zásobeni lahodným čepovaným chmelovým nápojem, který děvčatům chutnal snad ještě více než opravdu výtečná piva z plechu.

A Adam s Kamilou? Uvidíme, držím palce.

Slavný český vědec Bedřich Hrozný, který jako první v roce 1913 rozluštil písmo dávných Chetitů (Babyloňanů), mimo jiné zjistil, že tato civilizace nejen, že převzala techniku výroby piva od starší civilizace Sumerů, ale nalezl také množství tabulek s pivními recepty.

A přestože se rozhodně nejednalo o receptury, podle nichž by dnes bylo vůbec možné pěnivý mok vyrábět, pro zajímavost si je připomenout můžeme. Jak ve své knize „Obilí ve staré Babylonii“ Bedřich Hrozný uvádí, piva se mohla vyrábět hlavně díky tomu, že Babyloňané budovali důmyslné zavodňovací systémy s využitím spádového rozdílu mezi řekami Eufratem a Tigridem.

Systém byl tak dokonalý, že umožňoval sklízet obilí až čtyřikrát do roka. Pivo se tak mohlo vařit z bohaté úrody ječmene i pšenice. Tato piva měla víceméně kašovitou konzistenci, nižší obsah alkoholu a pila se běžně teplá. A i když domácí výčepní zařízení tenkrát nikdo nevlastnil, vařilo se toto pivo ve ztížených podmínkách zcela běžně ve většině domácností. Jak náročné oproti dnešku, kdy máme běžně k dispozici jak chladicí zařízení, tak především bohatý výběr kvalitního piva v pivotékách a pivních e-shopech, můžeme zakoupit pivo lahvové, v PET láhvi či v sudu.

Pozoruhodné však je například to, že Babyloňané dokázali vyrobit více než 20 druhů piva a ta nejlepší z nich, ležáky, vyváželi do přes 1.000km vzdáleného bohatého Egypta! Jak takové pivo po mnohadenním převozu chutnalo, nám už naštěstí zůstane utajeno a my si můžeme v klidu užívat chuti poctivě vařeného piva dle vlastního výběru z bohaté nabídky.

Dnes již nezjistíme, kde se tento lahodný nápoj poprvé objevil na našem území. Odborníci se však shodují na tom, že pivo vzniklo souhrou šťastných náhod, nikoli záměrem. Znalost výroby zkvašeného obilného nápoje mnozí přisuzují mladší době kamenné. Zkvašený nápoj patrně vznikl díky dešťové vodě, která se dostala do nádoby s obilninami. Někteří badatelé dokonce spekulují, že pivo vzniklo dříve než chleba.

Všechny prameny, zabývající se výrobou piva naznačují, že pivo vyráběly především ženy. Teprve s nástupem pivovarů, které známe již jako technické pivovary, začali pivo více vyrábět muži.

Pivo je dar od boha.

Ve starověkém Egyptě tvořili pivo, chléb, cibule a česnek základ tehdejšího jídelníčku.  Podle Egypťanů, a já si to také myslím, vynalezli pivo bohové. Konkrétně nejvyšší bůh slunce Re má údajně na vynálezu piva největší zásluhy.

O Keltech se traduje, že do piva dávali zdraví škodlivé látky, jako je například strychnin, opium, apod. Patrně měli zálibu ve výrobě pořádných lomcováků. Mezi nejnáruživější pijáky piva patří staří Germáni.  Pivo pili při všech příležitostech a vznik piva připisovali (jak jinak) bohu. V tomto případě se jednalo o boha Wodanovi.

Slovanské kmeny v hojné míře připravovaly nejrůznější varianty piva z ječmene, ovsa a pšenice. První dochucování tohoto moku chmelem se připisuje právě Slovanům.  

První zpráva o výrobě piva pochází z roku 993. Zpráva informuje o výrobě piva a vína benediktýny Břevnovského kláštera. Velká obliba pití piva u našich předků vedla k opilství, které se snaží potírat zákon z roku 1039. Zákon zmiňuje tresty pro hospodské, kteří přechovávají opilce.

Nezbývá než konstatovat, že zlatavý mok je s námi téměř od nepaměti a my si v dnešní době můžeme vychutnat nejrůznější dárková balení piva. Česká, kvalitní piva, která vás pohladí na jazyku i na duši.