Pracuji jako programátor, či chcete-li ajťák. V jedné firmě, která si dlouhodobě vede slušně, a tak přestože finančně to není žádná hitparáda, jsem spokojen.
Spokojenost pramení i z toho, že je nás v naší pobočce jen pět, samí chlapi a prakticky všichni stejné krevní skupiny. Sport, rock, ženy a nejsilnějším jmenovatelem je pivo. Jelikož jsme všichni vývojáři a prakticky s klienty nejednáme, mohla u nás na pracovišti vždy panovat výborná nálada, většinou podpořena pivem v plechu, občas v PET láhvi.
Všichni milovníci piva poctivého, hutného a řízného jako křen. Po celá léta bylo vše v pohodě, až do doby, kdy se majiteli asi zdálo, že náš šéf Zdeňa je šéfem už dlouho, a tak jej odvolal. Zdenda se nemusel bát, vedle svých skutečných šéfovských schopností a vysoké komunikativnosti byl i uznávanou veličinou v oboru IT a okamžitě po něm sáhla jiná, konkurenční firma, kde se dnes má stejně dobře, či dokonce ještě lépe jako předtím u nás.
Zůstala po něm jen díra lidská, v naší partě byl přece jen nezanedbatelnou součástí. Při pivních dýcháncích byl pravidelnou oporou týmu. To jsme však netušili, koho nám majitel dosadí na jeho místo. Šok nastal téměř okamžitě, když se s majitelem ve dveřích nový ředitel objevil. Na první pohled nesympatický týpek, střih politika kladoucího věnce. Že pro nás nebude mít žádné pochopení, jsme poznali už při prvním sezení, kdy ač ředitel, tak si s námi podřízenými dal úplně v pohodě kávu. A přinesl zákusky, samozřejmě z firemního rozpočtu, který nám ponejvíce sloužil k tomu, že jsme si dvakrát do roka „ udělali“ bečku. Na dotaz našeho kulturního referenta (ten má pivo na starosti) Radima Lukáše, zda má pan ředitel Pasker rád pivo, se tento ředitel tělem i duší zatvářil znechuceně a řekl, že on alkoholické nápoje zásadně nepije.
Nějakou dobu jsme ještě zkoušeli vést dosavadní pracovní život a v práci si pro vyšší kreativitu to pivo spolu nadále dávali. Zcela jsme ale opustili sortiment lahvového piva, které jak známo cinká a my na sebe nechtěli, v ředitelně věčně zavřeného ředitele zbytečně upozorňovat. Ředitel Richard totiž trávil čas dvěma způsoby. Buď ježděním mezi dvěma pobočkami asi sto kilometrů od sebe vzdálenými, anebo telefonováním z jedné pobočky na druhou, téměř hermetivky uzavřen ve své kanceláři. Jeho jednání bylo málokdy osobní, většinou vše řešil telefonem, osobního jednání se bál, byl v něm nejistý.
Po několika dnech jsme učinili další zjištění. Tento tvor měl vystudovánu nějakou rekreologii a volný čas jen jako střední školu a nejen, že nebyl vysokoškolák, ale neměl o IT ani pojetí. Celá jeho komunikace s námi byla jen o prázdných frázích a veškerou odbornou řídicí stránku předal největšímu odborníkovi v našich řadách, Čeňku Trojanovi, který byl navíc tak slušný, že jej nikdy neposlal - víte kam a vše odborné za něj zpracovával sám. Jednou nám bylo z pěti metrů vzdálené kanceláře mailem sděleno, že rodilý ředitel za chvíli odjíždí na brněnskou pobočku a dnes jej už neuvidíme. Tuto smutnou zprávu jsme se rozhodli vykompenzovat zakoupením několika pivních speciálů z nedaleké Domácí pivotéky.
S kulturním referentem šel jako nákupčí služebně nejstarší pracovník Vráťa Ruml, který vypil nejméně piva z nás, vždy však kvalitně vybíral a labužnicky degustoval. A tak nás naučil pít piva spodně i svrchně kvašená, piva nefiltrovaná i nepasterovaná, piva světlá i černá, prostě svým laskavým a trpělivým způsobem výuky z nás nadělal pivaře odborníky. Jak jsme očekávali, kluci přinesli piva zajímavá, vychlazená, prostě tak akorát na okamžitou pivní seanci.
Sotva jsme si však připili prvním nefiltrovaným ležákem a sotva začal náš básník Radim Lukáš pronášet své vlastní pivní romantické pivní verše, ustrnuli jsme v němém úžasu. Ano, člověk, jehož jediným životním smyslem a posláním bylo dělat ředitele, se nečekaně vrátil a stanul ve dveřích. Všech pět nás bylo snad ještě strnulejších než on, po chvíli se ale probral Mirek Dělný a zavolal: Řediteli, dáte si s námi? Ředitel, který do té doby dělal jen, že nevidí, začal perfektně hrát, že ani neslyší. Na přímé jednání on prostě nebyl. Zavřel se ve své kanceláři, jak to uměl jen on, a mohlo by se snad zdát, že událost přehlédne.
Pravda však byla taková, že volal na ústředí, které k nám okamžitě poslalo nějaké bezpečáky, a ti byli brzy u nás. Naštěstí jsme to i my hned pochopili, dále už nepili, otevřené pivo schovali a zavřená piva měli na jednom místě, jakože si je jeden z nás koupil a chce si je jen vzít domů. Nikdo z nás nic nenadýchal, a tak jsme si mohli oddychnout. Bylo však naprosto jasné, že musíme něco udělat. Jelikož jsme svou životní filosofii nechtěli měnit a z firmy odejít taky ne, chtělo to zásadní řešení. A nebyl to nikdo jiný, než Vráťa, kdo s řešením přišel. Vzpomněl si, jak náš „odborník“ na počítače při své občasné pochůzce po pracovně slyšel, jak něco vrčí. Jako by šly větráky. Byl to ventilátor u staršího PC. To ale pan Pasker nemohl tušit. Vráťa tak přišel s nápadem, že bychom mohli nechat udělat zvukové boxy, aby počítače tak nehučely, my mohli pracovat a pan ředitel někam telefonovat. Za týden jsme Vráťův geniální plán pochopili a ocenili v praxi. Ten starej lišák nechal udělat dva boxy, do jednoho se vešlo chladicí zařízení a do druhého bečka s 15litrovým obsahem. Neuvěřitelné! Navíc všechno naprosto bezpečné, opatřené dvojitými dveřmi s falešnou čelní počítačovou deskou. Od té doby byli všichni spokojeni, pan ředitel, že se v práci už nepovalují obaly od piv v PET láhvi, či v plechu a jeho podřízení na pracovišti nepijí, majitelé, že jejich spokojení pracovníci dosahují lepších výsledků a my, že si konečně můžeme dát i na pracovišti dobře vychlazené čepované pivo. Budiž všem pracujícím lidem poučením, že šéfa je nutno respektovat.